Staré archivní materiály uvádějí v našem městě na konci l6. století hrnčíře Viktorina, Tomáše Kratochvíla (1851) a Matěje Špačka ( l ó80). Roku 1781 prodala janovická obec mistru hrnčířskému Vojtěchu Liskovcovi z nedalekého Bláta kus pole, kde již dříve (kolem r. 1739) měla údajně stát (asi venkovní) hrnčířská pec (neznámo čí). Byl to poslední domek vpravo na výjezdu z Janovic do Kolína, dnes čp. 230, kde byla v pozdějších letech stále hrnčířská dílna (různých majitelů) Popis obyvatel našeho města z r. 1797 uvádí u nás dva hrnčíře: Jana Liskovce z Bláta (syn Vojtěcha) a Josefa Peterku z Chlumce.
V době vlády císaře Josefa II se od poloviny 18. století vzmáhala v Čechách řemesla i obchod. Nejinak tomu bylo i v našem městě, kde to byla především tři řemeslná odvětví: hrnčířství, plátenictví a pletení čepiček. V první polovině 19. století figurují mezi uhlířskojanovickými hrnčíři tato jména: Jan Peterka (kolem r. 1836), Jan Ebrt z Mirošovic (kolem r 1838), Jan Trojan z Mirovic (kolem r. 1841) a Antonín Trávníček (kolem r. 1843). Kde měl své dílny, není známo. V této době patří hrnčíři v naší obci do společenstva smíšených živností (dříve cechy). Předsedy tohoto společenství bývali mimo jiné i místní hrnčíři, např. Jan Gabriel (v letech 1863 - 1866) a Václav Holešta (vletech 1866 -1869). Historik Antonín Norbert Vlasák ve své knížečce "Okres Uhlířsko-Janovický v Časlavsku" z r. 1885 píše o současných třech hrnčírnách (nejmenuje konkrétně).
V 19. století se v Uhlířských Janovicích rozšířilo lidové hrnčířství s tímto rázovitým dekorem: tupováním a mramorováním v zelené, hnědé, manganové a modré barvě. Že bylo janovické hrnčířství významné a známé dokazuje pojednaní Josefa Konopky z r 1920 s názvem "O kolínském Hrnčířství", v němž zmiňují i Uhlířské Janovice a jejich hrnčířství. Podle Konopkovy studie mohlo být naše město již roku 1852 nejstarším střediskem v českých zemích, které začalo s výrobou tzv. bělnin [glazovaná pórovitá keramika), pokud by tato priorita nebyla prokázána rýnskému hrnčíři Václavu Klausovi, který prý s touto výrobou mohl začít již koncem 40. let 19. století v Bechyni.
Od konce 18. století se vyváželo janovické hrnčířské zboží do blízkého i dalekého okolí a dosáhlo vrcholu v 70. letech 19 století, kdy existovaly u nás tři hrnčírny různé velikosti. Největší z nich byla tehdy hrnčírna Jana Gabriela v čp. 231; 232, 234 - poslední objekt vpravo směrem na Kácov (dnes Jaroslav Šubrt). V této hrnčírně byl již tehdy motor o čtyřech koňských silách a pracovalo zde 61 dělníků, včetně kamnařů, kteří se specializovali především na výrobu kachlů. Výroba v Gabrielově hrnčírně byla tehdy ceněna na 60 tisíc zlatých, což byla tehdy úctyhodná částka. Zaváděním plechového zboží a železných kamen poklesla všeobecně potřeba; tedy i výroba hrnčířského zboží. V důsledku toho pracují v našem městě již jen dvě menší hrnčířské dílny (Gabriel nejspíš skončil). Ze dvou přeživších dále pracují hrnčírna Václava Holešty v čp. 230 (poslední dům vpravo na Kolínské silnici) a hrnčírna Jana Lauera, původně Karelova v čp. 244 na Kolínské silnici vlevo (později, "U Bláhů"). Václav Holešta svou dílnu propil, a tak ji nepředal svému synu Jaroslavovi, kterého vyučil také hrnčířem. Jaroslav pracoval tedy "na cizím": postupně u Karelů a Lauerů a pak 46 (!) let u Vrbických.
Druhá pracující hrnčírna na konci 19. a začátku 20. století byla Jana Lauera (původně Karelova) v čp. 244 v Kolínské ulici vlevo, kde se později říkalo podle majitele "U BLAHŮ" (nebyl hrnčíř). Zastavme se podrobněji u těchto jmen. Jan Lauer pracoval původně u Karely, jehož hrnčírna velmi prospívala. Později si vzal za manželku Karelovu schovanku a po jeho smrti zdědil jeho závod. V roce 1903 si nedaleko své staré hrnčírny postavil novou hrnčírnu na pozemku zakoupeném od pana Zvoníka v Kolínské ulici čp. 279 (později u Vrbických). V té době tu pracovali jen tři hrnčíři a sám majitel. Syn Jana Lauera, Karel, samozřejmě hrnčíř, se oženil s Růženou Nigrinovou z Uhlířských Janovic (6. 11. 1913). Pouhých osm měsíců po jejich svatbě odchází Karel do války; kde v ruském zajetí na Sibiři dne 7. 4. 1915 umírá. Růžena vyplatila spolumajitele, švagra Jaroslava Lauera, a je jedinou majitelkou dílny. Závod potřeboval odborné vedení, a tak byl do Janovic povolán vyučený hrnčíř a absolvent mistrovského kurzu v keramické škole v Bechyni Josef Vrbický ze Zbraslavce u Kunštátu (z hrnčířské rodiny Václava Vrbického). Stalo se 9. 5. 1917.
Později se Josef oženil s vdovou Růženou a jejich závod se úspěšně rozvíjel, až dosáhl 22 zaměstnanců. Manželé měli dva syny: Zdeňka (hrnčíř) a Jiřího (inženýr - plánovač). V roce 1929 zavádí závod po značných investicích výrobu speciálního nádobí na vaření se značkou "HYGIENA".
Od té doby je Vrbického hrnčírna pojmem široko daleko. Závod vyrábí také polévanou a dekorovanou keramiku. Po roce 1949 postihlo hrnčírnu (tak jako mnoho dalších podniků v celé ČSR) znárodnění. Postupně závod provozuje Jihočeská keramika (1950), Keramo Praha (1959) a další.
Konec tradičního hrnčířství nastává v našem městě v roce 1966, ,kdy zabírá továrnu OTK (Obchodní tiskárny Kolín) se svou výrobou.
Po Listopadu 1999 dostává rodina Vrbických v restituci objekt zpět, ale hrnčířskou výrobu neobnovuje (nejsou hrnčíři a stroje aj.), naopak areál pronajímá postupně různým firmám. Díky rodině Vrbických a především paní Růženě Vrbické, která napsala o hrnčírně "PAMĚTI" jsme mohli takto podrobně závod popsat.
Zmiňme se ještě o několika janovických kamnářích, kteří měli s hrnčírnou mnoho společného (materiál, glazování, výpal apod.). Kamnáři často pracovali jako zaměstnanci hrnčíren, později i jako soukromníci. V našem městě byli od 30. let 20. století známi tito kamnáři: Bohumil Paluska, Rudolf Šulc starší a mladší (otec a syn) a Antonín Chlumský.
Zajímavou postavou z jmenovaných byl Rudolf Šulc starší (narozen 9.9.1883 v Praze). Byl jedním z prvních žáků keramické školy v Bechyni a zakladatelem keramické továrny v Polsku. Po návratu do vlasti z Polska se usadil v Uhlířských Janovicích, kde provozoval se svým synem Rudolfem (vyučil ho kamnařině) v Jungmannově ulici čp. 161 kamnářskou firmu (u hřbitova). I toto řemeslo však po roce 1948 ve městě zaniká.
Po dlouhé době se v Uhlířských Janovicích objevuje keramik Ing. Tomáš Sajvera, který rozvíjí toto řemeslo m.j. až do ruční umělecké keramiky.
Zdroj: J. Ledr: Dějiny města Uhlířské Janovice
Paměti Růženy Vrbické
Připravil: Mgr. Bohuslav Sajvera
Vyšlo v Listech Uhlířskojanovicka č. 9 a 10 /2009