Mlýny sehrály vedle škol a far důležitou úlohu v životě venkova. Pan otec ze mlýna byl vedle pana učitele a pana faráře třetím "pánem" ve vsi. Mlýn - to nebylo jen místo výroby a prodeje, ale i významné místo společenského života. Mleči, čekající na mouku, tu vyslechli od krajánků (potulní mlynářští dělníci) novinky ze světa, vyjednávaly se tu prodeje jiných "nemlynářských" produktů, dohazovaly se svatby apod.
Mlynářské řemeslo, jedno z nejstarších, bylo váženo a ctěno. Dědilo se často z generace na generaci jak o tom svědčí jména mlynářských rodů i v našem regionu: Sobotka, Mirovský, Čížek, Holoubek, Suchomel aj. Většina mlýnů ve starých dobách bývala ve vlastnictví měst, vrchnosti nebo církve. Tito majitelé si najímali mlynářského mistra, který byl vůči majiteli ve služebním poměru za roční plat a deputát (odměna v naturáliích). Další kategorií mlynářů byli mlynáři nájemní, kteří odevzdávali majitelům roční nájemné, dále mlynáři "úroční", kteří byli sice majiteli mlýna, ale museli platit pevnou sumu ("úrok") prodejci mlýna. Poslední kategorií byli "svobodní" mlynáři, kteří měli mlýn v soukromém vlastnictví bez jakýchkoli závazků. Pod panem otcem (majitel či nájemce) pracoval "stárek", který řídil práci tovaryšů - "mládků" a učedníků: starších prášků" a mladších "smetiprachů". Když byla při mlýně pila, pracoval tu i pilař.
Mlýny byly členěny podle zdroje energie na mlýny vodní a větrné ("větráky"). V dosahu našeho regionu byl znám pouze "větrák" ve Struhařově na Benešovsku. Předpokladem pro fungování vodních mlýnů byla - samozřejmě - voda (potoky, řeky, rybníky), což v našem regionu nebyl problém, a tudíž tu bylo v minulosti značné množství vodních mlýnů, jak to dosvědčují díla regionálních historiků Vlasáka, Ledra, Zavadila aj., z nichž čerpal i tento text.
Mlýny v samotných Uhlířských Janovicích registrují již staré gruntovní knihy ze 12. století. Odedávna v obci existovaly tři mlýny nazvané podle umístění na Kochánovském potoce (Výrovce): horní pod rybníkem Nesvorník (dnes Hořejšák), prostřední pod rybníkem Holoubek (v městském parku) a mlýn dolejší (dolní) neboli lucký (v lukách pod městem za soutokem Výrovky s Anenským potokem od Sudějova). Nejstarší zmínka z roku 1587 je o mlýnu Smila Hrušovského z Hrušova (umístění není známo).
Hořejší mlýn (čp. 135)> byl před rokem 1620 obecní a jeho součástí byla i pila. Pak se tu vystřídalo několik majitelů: Matěj Pytlíček (od r. 1602), Jiří Procházka (od r. 1624), Václav Mazour (od r. 1655). V dalších letech tu figurují mlynáři: Jan Pěnkava, František Meduna, Karel těpánek, Jan Vydra, Jiří Holoubek, Jan Holoubek (bez udání letopočtů).
Hořejší mlýn vyhořel za mlynáře Antonína Trmala kolem roku 1920 a nebyl již obnoven pro mlynářskou výrobu. Byl přestavěn na obytný dům rodinou Špetlovou, od níž kupuje objekt Vincencie Anna Roštíková, manželka zdejšího zvěrolékaře MVDr.Antonína Roštíka, který po smrti své manželky tento bývalý mlýn dědí. Dodnes užívají pamětníci název "Roštíkův mlýn", ačkoli se tu dávno již nemlelo. Zaznamenání hodné je to, že se v hořejším mlýně narodil 11.4.1875 mlynáři Josefu Sobotkovi syn Josef pozdější magistrátní úředník v Praze (titul JUDr.) a manžel dcery skladatele Antonína Dvořáka Anny. Jejich syn Jiří Sobotka byl významným čs. fotbalovým reprezentantem a trenérem (svobodný, bezdětný).
V Uhlířských Janovicích se traduje, že Mistr Dvořák navštívil nejméně jednou tento mlýn. Rod Sobotků z Nouzova u Velimi byl známým významným mlynářským rodem, který vlastnil několik mlýnů na Kolínsku (Horní a Dolní Nouzov, Buda) a Kutnohorsku (Uhlířské Janovice, Sázava). V Uhlířských Janovicích se objevuje rod Sobotků ke konci 19. století (František, Jan a Josef). Po Sobotkových kupuje mlýn Josef Balák a pak Antonín Trmal, jemuž mlýn vyhořel.
Po několika majitelích mlýna (druhá manželka JUDr. Roštíka, státní statek, restaurace a jídelny, spoje Praha) kupuje objekt MNV v Uhlířských Janovicích a přestavuje ho na bytové jednotky.
Prostřední mlýn (čp. 32) je zapsán v gruntovních knihách z roku 1655 mlynáři Jiřímu Holoubkovi (dal jméno rybníku Holoubek v parku na Kochánovském potoku - Výrovce). O dalších majitelích není až do roku 1797 nic známo. V tomto roce je uveden mlynář Jan Suchomel a pak jeho syn Augustin, který vlastní mlýn ještě v roce 1906.
V roce 1907 je mlýn přestavěn na "olejnu" (lisovnu olejů) firmou Spiegel-Meisel. Roku 1914 olejna vyhořela a spáleniště koupili bratři Rudolf a Viktor Roubíčkovi z Kutné Hory. Ti objekt opravili a pronajali Otto Lövymu a v roce 1925 prodali Antonínu Trmalovi , dříve majiteli horního mlýna. Mlynář Trmal roku 1927 olejnu zrušil a opět obnovil mletí, které však pro finanční potíže ruší a mlýn roku 1937 pronajímá Františku Pivoňkovi; který mlynářské řemeslo plně obnovuje.
V roce 1947 kupuje mlýn od dědiců Antonína Trmala syn dosavadního nájemce Františka Pivoňky Miroslav Pivoňka. Mlýn pak osazuje novým mlýnským zařízením včetně nového motoru na generátorový plyn (palivo koks). Charakteristický zvuk motoru se ozýval dnem i nocí a stal se dočasně -zvukovou kulisou okolí. Mlýnské kolo bylo tehdy ještě funkční, ale pro malý přítok vody z rybníka Holoubek bylo málo využívané.
Všechny investice jsou však nešťastné, protože po "vítězném únoru" nastává doba socializace a mlýn je brzy zestátněn. Výroba tu postupně ustává a "okupují"jej různé instituce (státní statky, spotřební družstvo Jednota aj.).
V roce 1982 je prostřední mlýn (tehdy nazývaný Pivoňkův) z nařízení místního národního výboru zbourán a ponechán jen mlýnský komín jako dodnes oblíbené hnízdiště čápů. Na místě tohoto mlýna byla necitlivě vybudována obecní skládka odpadů (zvaná "smeťák"), která byla později naštěstí - zrušena. Dodnes pamětníci mluví o Pivoňkově mlýně.
Dolní mlýn také zvaný Lucký (stál v lukách) s čp. 31 byl postaven pod soutokem Kochánovského potoka a Anenského potoka (také někdy zván Sudějovka). Do roku 1626 zde byl vlastníkem Jan ežulka, který emigroval pro odmítnutí katolické víry (kdy a kam není známo). Pak byl nějaký čas mlýn pustý, až v roce 1682 se uvádí jako majitel Jiří Holoubek (také vlastník prostředního mlýna). Pak historické prameny o tomto mlýně mlčí až do roku 1904., kdy se objevuje zápis o mlynáři Leopoldu Čížkovi jako majiteli. Starousedlíci nazývali tuto stavbu Čížkův mlýn. V září 1908 mlýn vyhořel a byl obnoven v dubnu 1910.
Před 2. světovou válkou měl mlýn v nájmu V. tamberk (nikoli ternberk, jak je někdy uváděno!). Než byl mlýn v roce 1954 vyvlastněn pro veterinární nemocnici, byl od roku 1938 jeho majitelem (ne provozovatelem) JUDr. Jaroslav Čížek, prezident senátu nejvyššího soudu v Brně, který se 27. dubna 1873 v tomto mlýně narodil a po roce 1948 zde na penzi dožíval. Po listopadu 1989 byl objekt v restituci vrácen dědicům.
V našem městě figurovalo - pochopitelně - mnoho jmen místních mlynářů, ale vždy jen tři výše zmíněné mlýny.
Obecné povědomí, že ve mlýně klape mlýnské kolo, je vyloučená věc. Klape tzv. korčák, tj. zařízení k tomu, aby obilí padalo do středu mlýnského kamene.
Když se mlelo i v noci musel někdo ve mlýně chodit s mazničkou a olejovat dřevěná lůžka hřídelů (tzv., lágry), která třením snadno chytla. Proto mlýny často hořely, tím spíše když měly střechy z hořlavé krytiny (např. z došků). Po požáru se často mlýny nazývaly "červený".
Mlynářský živnostenský list mohl mít i člověk, který v obci pro obyvatele pouze šrotoval, ale nemlel.
Připravil: Mgr. Bohuslav Sajvera
Hlavní zdroj: J. Ledr: Dějiny města Uhlířské Janovice
Vyšlo v Listech Uhlířskojanovicka č.3 a 4 /2009